To bylo tak. Kde se vzaly, tu se vzaly, na obloze se narodily malé sněhové vločky. Jedna jako druhá, druhá, jako třetí. Zkrátka, bylo jich tam tolik, že by je Honzík, ani Helenka nespočítali. Jenže, všechny byly takové nepěkné. Vůbec nebyly bílé. Byly celé ušpiněné. No to tak přeci nemůže zůstat, řekl si mráček Modráček. Přemýšlel a dumal, co s tím. Už to mám, napadlo ho. Zavolám na pomoc nebeské švadlenky. Vždyť zvládly ušít i můj kabátek. A jak řekl, tak udělal. Svolal švadlenky a ty hned začaly pilně pracovat. Rozpáraly velikánskou nebeskou duchnu a z prachových peříček ušily vločkám načechrané, sněhobílé kabátky. A protože švadlenky byly opravdu pilné, dostala nový kabátek každá vločka. Jů, to jim to slušelo. Rozpustilé vločky se otáčely a prohlížely, a protože chtěla být před zrcadlem každá z nich, strkaly se a strkaly, až se to stalo. Hop a hop a hop ... a padaly a padaly, až dolů, dolů na zem. Jů! To byla chumelenice.
Budeš potřebovat čtvrtku, na kterou nakreslíš bílou voskovkou sněhové vločky, pak je přetřeš modrou a fialovou vodovkou. Až okýnko uschne, nalepíš proužky papíru a můžeš také udělat záclonu třeba ze staré záclony nebo ubrousku.
Bílé vločky, bílé nebe sotva spadnou, již nás zebe.
Vločky, vločky, ach to láká
postavit z vás sněhuláka!
Vločky, vločky, jak jste hbité,
škoda, že se rozpouštíte.
https://www.youtube.com/watch?v=8j_PNR5jk9k